Jirka Kubový

Na počátku všeho byl asi kmen, náhodně unášený proudem v řece. K jeho pouhému posunutí po souši by nestačila sila několika lidí. Na hladině řeky jako by jeho tíha zázrakem zmizela. Mohlo se s ním velice snadno manipulovat. Nejspíše tímto spůsobem dala příroda lidem poznat princip vodní dopravy a její využití. S poznáním plovoucího kmene začala stavba primitivních plavidel. Spojením několika kmenů k sobě vznikl prototyp voru. Dalším krokem byla stavba člunů s proutěnou kostrou a koženým potahem. V Mezopotámií se používaly vory, jejichž nosný element tvořily nafouknuté měchy z kozích či velbloudích kůži. Nejdříve byly k plavbě využívány jen přirozené vodní plochy, avšak již z doby před několika tisíci lety jsou známy první umělé vodní cesty.

Roku 1974 př. Kristem byly zahájeny práce na průplavu mezi Nilem a Rudým mořem a o 1489 let později (485 př. Kr.) započala výstavba tzv. Velkého (Císařského) průplavu v Číně, který po řadě rekonstrukcí slouží dopravě dodnes, tj. již téměř dva a půl tisíce let.

Je ale velmi velký rozdíl mezi vodní dopravou starověku a moderní vnitrozemskou plavbou. Stavitelé vodních cest starověku se potýkali s problémem překonávání výškových rozdílů na toku. Neměli dnešní znalosti o zařízení (plavební komoře), které by to umožnilo. Byli proto odkázání na využívání vodních toků s malým sklonem, maximálně na přetahování (vlečení) člunů po souši.

Po zvládnutí plavby po vnitrozemských vodách přišla zákonitě na řadu námořní plavba. Ale to už je jiná kapitola.

Na následujících fotografiích v této části webu nejsou zachyceny mé plavební počátky (kajak, kanoe a windsurfing), z tohoto období nemám bohužel žádné fotky.